1. BONANZA

Přistáli u břehů země bez hranic
jen horečku zlatou a jinak vůbec nic
než na řetězu touhy a velké naděje
že se na ně štěstí jednou usměje.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj…

Přesíval jsem písek zlatonosné řece
od rána do noci a říkal si: „Přece
jednou se mé slunce z vody vykoulí
a nepůjde s těmi, co jenom smůly
kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj…

Nenašel jsem zlato, jen do úmoru dřinu
pana Colta zákon, kšeftaře a špínu
o zániku světa ječící kazatele
že si vezme ďábel ty, co zlaté sele
jako kouli, kouli, kouli, kouli maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj…

Tak jednoho dne vzal jsem šerifovi ženu,
stejně věčně křičel: „Jednou tě vyženu!“
Pastorovi koně pro mne a mou milou
jedou psanci nocí a nad sebou bílou
kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj…

Letí jako vítr zemí bez hranic
jen horečku z lásky a jinak vůbec nic
než na řetězu kousek malé naděje
že se na ně štěstí jednou usměje.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj.
Kouli, kouli, kouli, kouli, maj.


2. AŽ BUDU MRTVÝ MUŽ

Až budu mrtvý muž,
až budu mrtvý.
Chtěl bych se podívat
už nepřítomný.
Nevnímán
strojek, co nic nebolí.
Jenom stát
dívat se na soukolí,
co se jak točí. Pa-pa-pá.
Co se jak točí. Pa-pa-pá.
Co se jak točí. Pa-pa-pá.
Co se jak točí. Pa-pa-pá.

Až budu mrtvý muž,
až budu mrtvý.
Chtěl bych se podívat
už nepřítomný.
Kdo si jen odplivne,
kdo hlavu skloní,
koho to pobaví,
kdo slzy roní.
Nevnímán
strojek, co nic nebolí.
Mimo řád
dívat se na soukolí
a kamarády. Pa-pa-pá.
A kamarády. Pa-pa-pá.
A kamarády. Pa-pa-pá.
A kamarády. Pa-pa-pá.

A kamarády. …rády.
A kamarády. …rády.
A kamarády. …rády.
A kamarády.


3. U TABULE ARMÁDY SPÁSY

U tabule Armády spásy tichá modlitba zní.
Martin Bílej odpískal flám, nasypal do ulic sníh.
Dole, dole, dole, dole.
Dole, dole, dole, dole.
Svatí, padlí, urození zalezli do podzemí.

Jana, co je Jan, hází mincí,
kérovanej Dežo cinká lžící,
Ivan boty čistí beranicí,
pomatenej děda hledá svou opici
a všichni bzučí.
Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.
Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.

U tabule Armády spásy tichá modlitba zní.
Protektorát zavedl mráz, je zákaz vycházení.
Dole, dole, dole, dole. (Dole, dole, dole)
Dole, dole, dole, dole. (Dole, dole, dole)
Mírně hlavu nakloněnou, ale ne na kolenou.

Pára kreslí mapy nad konvicí.
Na plakátu strejda žehnající.
„Zejtra“ zatím leží pod lavicí
uprchlíci, dezertéři, cestující
sedí a bzučí.
Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.
Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.

Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.
Jako včely, jako včely, kterým vyhořel úl.


4. GRIMMOVÉ

A dup a hop a dup a skok - na čelo si sáhni.
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.

A dup a hop a dup a skok - na čelo si sáhni.
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.

Uhodni jméno mé za splněná přání.
Nežli se rozední, vyjde hvězda ranní
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.

A dup a hop a dup a skok - na ústa si sáhni.
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.
A dup a hop a dup a skok - na ústa si sáhni.
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.

A když se pomýlíš, sladká má paní,
zmizíme v temnotách, až vyjde hvězda ranní.
Dup a hop a dup a skok - přišel jsem se ptát.

A dup a hop a dup a skok - na srdce si sáhni
Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?
A dup a hop a dup a skok - na srdce si sáhni
Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?

On jaké jméno má a za jaká přání?
Grimmové odpoví a najděte to sami.
Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?

Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?
Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?
Dup a hop a dup a skok - přišli jste se ptát?


5. JEDNOU ZA TISÍC LET

Tak jako soumar v dalekém Tibetu,
to, co mi naložíte, unesu na hřbetu.
Tak jako zvířete v daleké zemi
nikdo se nezeptá, jak vlastně je mi.
A nežli skončím u konce s dechem,
v dřevěné bedně pobité plechem,
zalepím závěť do obálky
a pustím se do předem prohrané války

Jednou za tisíc let zázrak se stává.
Chvíle jen pouhá - zůstane dým.
Prosím tě, přemýšlej, pomoz mi hádat.
Proč se to děje, čím je to čím?
Co se to děje, děje, děje?
Co se to děje, děje, děje?

Kam se to poděli tři mušketýři,
co byli čtyři a nebo snad pět.
Jedno je jisté - jeden je málo
na to mít sílu dobývat svět.
Za všechny jeden a všichni za jednoho,
ten, na kom záleží, není kardinál.
Nicota v dáli nabývá síly,
co se to tu děje - no sakra krucinál

Jednou za tisíc let zázrak se stává.
Chvíle jen pouhá - zůstane dým.
Prosím tě, přemýšlej, pomoz mi hádat.
Proč se to děje, čím je to čím?
Co se to děje, děje, děje?
Co se to děje, děje, děje?

U cesty do bláta dopadla hvězda,
je trochu ohnutá a místy zrezlá.
S děravým kapesníkem a pikslou sidolu
kleknu si na kolena do škarpy pomalu.
Vytáhnu z bláta rezavou hvězdu,
co jste ji zahodili v bázlivém gestu.
Stanu se pěšákem na cizí šachovnici,
připnu si pistole a vyjdu na ulici.

Jednou za tisíc let zázrak se stává.
Chvíle jen pouhá - zůstane dým.
Prosím tě, přemýšlej, pomoz mi hádat.
Proč se to děje, čím je to čím?
Co se to děje, děje, děje?
Co se to děje, děje, děje?

Co se to děje, děje, děje?
Co se to děje, děje, děje?


6. KLUK S PISTOLÍ

Koupil si kluk pistoli, se kterou to nebolí
nezaváhal, ani se nebál.
Večeři si připravil, najedl se, upravil
před zrcadlem malou chvíli stál.

Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a malou chvíli stál.
Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a malou chvíli stál.

Vyšplhal se na kopec, rozepnul si poklopec
vyčůral se na svět, co měl rád,
na lásku a problémy, prachy, práci, emblémy
zatáhnul zip, dolů se díval.

Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a dolů se podíval
Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a dolů se podíval

Pistoli svou odjistil, čas se chvíli zastavil
k hlavě si ji priložil a prásk.
Přísavku měl na čele, jasná byla neděle
pod hvězdami kluk se pousmál.

Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a jen se tiše smál.
Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a jen se tiše smál.
Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a jen se tiše smál.
Chvíli stál, chvíli stál, chvíli stál a jen se tiše smál.


7. MALÝ BUBENÍK

Malý bubeník na vojnu se dal
kvůli očím zlatovlasé paní.

Malý bubeník na vojnu se dal
kvůli očím zlatovlasé paní.
V první řadě šel, na buben bubnoval
každá rána byla jenom pro ni.
Každá rána byla jenom pro ni…

Paličky víří jako netopýři
není ješte koule ulitá.
Paličky víří jako netopýři
která by ho smetla ze světa.
Která by ho smetla ze světa…

Čtyřem císařům věrnost přísahal
čtyři metály si vysloužil.
Čtyři metály, zlato kočičí
na buben je jednou položil.
Na buben je jednou položil…

Paličky víří jako netopýři
není ješte koule ulitá.
Paličky víří jako netopýři
která by ho smetla ze světa.
Která by ho smetla ze světa…

Čtyři metály, zlato kočičí
k nohám bělovlasé paní.
A jak to bylo dál?
Než je vítr vzal
žila pro něj a on jenom pro ni.
Žila pro něj a on jenom pro ni…

Paličky víří jako netopýři
není ješte koule ulitá.
Paličky víří jako netopýři
která by ho smetla ze světa.
Která by ho smetla ze světa…

Malý bubeník na vojnu se dal
kvůli očím bělovlasé paní.


8. VALÍME HROUDY

Já bych chtěl dům se zahradou
a ženu milou povolnou,
A na zahradě vzducholoď,
kdo jsi bez viny, šutrem hoď.
Kdo jsi bez viny, šutrem hoď…

Valíme hroudy dnem i tmou
valíme hroudy před sebou.
Valíme hroudy touhy svý
do krve ruce odřený.
Ou, je.

Ja bych chtěl nový, čistý svět
bez lidí, věcí, myšlenek.
Co se mi vůbec nelíbí,
chtěl bych čistý svět bez chyby.
Chtěl bych čistý svět bez chyby…

Valíme hroudy dnem i tmou
valíme hroudy před sebou.
Kovově lesklí, urputní
do krve ruce odřený.
Ou, je.

A kdo ne se mnou, je proti mně
to je mi velmi protivné.
Chtěl bych mít sílu, chtěl bych moc,
co nemám rád, ať vezme noc.
Co nemám rád, ať vezme noc.

Valíme hroudy dnem i tmou
valíme hroudy před sebou.
A žádné masky nezmění
ruce a lokty odřený.
Valíme hroudy dnem i tmou
valíme hroudy před sebou.
Valíme hroudy touhy svý
do krve ruce odřený.
Ou, je.

Do krve ruce odřený.
Do krve ruce odřený.

Do krve ruce odřený.
Do krve ruce odřený.


9. SRDCE PRO ANUBISE

Já jsem malej komisař.
Komi-komi-komisař.
Pod zemí mám kancelář.
Kance-kance-kancelář.
A v ní mám zapsané
skutky všechny spáchané.
I ty zjevné.
I ty tajné.
I ty, o kterých se jen zdá
potají zdá…

Potají, potají,…
Potají zdá, potají zdá… (potají, potají)
Potají zdá, potají zdá… (potají, potají)
Potají zdá, potají zdá… (potají, potají)
Potají zdá, potají zdá…

Všichi jednou umřete.
Umře-umře-umřete.
Na stůl mi ulehnete.
Lehne-lehne-lehnete.
A já přesné váhy mám,
vaše srdce na ně dám.
Bude lehké.
Nebo těžké.
A pak se uvidí co dál
co bude dál…

Bude dál, bude dál,…
Co bude dál, co bude dál… (bude dál, bude dál)
Co bude dál, co bude dál… (bude dál, bude dál)
Co bude dál, co bude dál… (bude dál, bude dál)
Co bude dál, co bude dál…

Lehké půjdou do nebes
Do ne-do ne-do nebes.
Ty těžké sežere pes.
Žere-žere-žere pes.
Pírko lehké převáží
špatných činů závaží.
To tepoucí.
To horoucí.
A čistý, kdo srdce má
kdo srdce má?

Srdce má, srdce má, srdce, srdce, srdce má…
Kdo srdce má, kdo srdce má. (Srdce má, srdce má, srdce, srdce, srdce má…)
Kdo srdce má, kdo srdce má. (Srdce má, srdce má, srdce, srdce, srdce má…)
Kdo srdce má, kdo srdce má. (Srdce má, srdce má, srdce, srdce, srdce má…)
Kdo srdce má, kdo srdce má…


10. POUTNÍCI

Poutníci sehnutí únavou jdou
v místo co nedá jim spáti.
Jdou proto neví co tam neví kam
domů zda vůbec se vrátí.

Příteli postůj a radu nám dej, dál kudy máme se dáti.
Nevím, však mohu-li já přidám se k vám.
Půjdem a nebudem se báti.
půjdem a nebudem se báti!

V údolí sestoupil kamenný vůl
po půstu dlouhém se pásti.
Krákají havrani své nikdy víc,
bílé hole dlaně pálí.

Příteli postůj a radu nám dej, dál kudy máme se dáti.
Pravím já pouhý jsem truvér a lhář a chcete-li budu vám lháti.
Chcete-li budu vám lháti!

Brány jitřenka otevírá.
Brány co vedou od nikud do nikam.
Brána peřejí odeznívá.
A světlo duní, světlo se valí tmou.
Valí se tmou.

Skály a moře se rozestoupí.
Brány co vedou od nikud do nikam.
Dál kdo vejde neprohloupí.
Odbíjí zvony vteřiny zázraků.


11. MRAVENCI

Ponorka s nákladem novin, políbí dlouhou bílou pláž.
S Ivanem Hrozným strejda Sam popíjí vodku na kuráž.
V křoví ukrytý Robinson do vousů tiše povídá.

Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)

Mravenci ostrov ovládli, kde nikdy nebyl nepřítel.
Principál rozkaz vypálit, vydá myslíce na bordel.
Plivači ohňů samý sval, trpaslík k nulám počítá.

Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)

Má slunce barvu jeřabin co na západě vychází.
Na širém moři delfíni ponorku chvíli provází.
A v podpalubí průvan pár mravenčích křídel přesýpá.

Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)
Můžem si říct, bude to veliké... (Můžem si říct…)


12. PRO CÍSAŘE SLÁVU

Josefíno milá, píšu já ti psaní,
živý budu, dá-li Bůh, až budeš ho číst.
No a jestli nedá, na památku moji,
v kredenci ti zbyde pomačkanej list.
V kredenci ti zbyde pomačkanej list.

Včera brzo ráno, oficír rozkázal,
bodáky jsme šoupli frontu o kus dál.
Na zelený louce, nebudeš mi věřit,
maníka jsem zabil, vypadal jak já.
Na zelený louce, nebudeš mi věřit,
maníka jsem zabil, vypadal jak já.

Stejný vlasy a knír, jenom jinej mundůr,
stejnou hrůzu jako já v černejch očích měl.
Než-li jsem ho zapích, Josefíno milá,
pocit jsem měl, že mi říci něco chtěl.
Pocit jsem měl, že mi říci něco chtěl.

Čtyřlístek jsem našel, kam mu ruka padla,
jako by se snažil prstem ukázat.
Kleknul jsem si na zem a v tom proletěl granát,
přesně nad tím místě, kde jsem předtím stál.
Kleknul jsem si na zem a v tom proletěl granát,
přesně nad tím místě, kde jsem předtím stál.

Od císaře pána dostali jsme kvéry,
pro císaře slávu, musíme krev blít.
Psalas mi má milá, kdy že se ti vrátím,
tohle voják neví, voják musí jít.
Tohle voják neví, voják musí jít.

Josefíno milá, píšu já ti psaní,
živý budu, dá-li Bůh, až budeš ho číst.
A jestli mi nedá, na památku moji,
čtyřlístek ti zbyde a tenhleten list.
A jestli mi nedá, na památku moji,
čtyřlístek ti zbyde a tenhleten list.


13. MÍSTO K ODPOČINUTÍ

Na velikém kopci, stála malá lavička.
Na velikém kopci, pod jabloní.
A já tam chodil, když jsem ještě býval, plný iluzí.

Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí, k meditování.

Sedával jsem na ní, když padali chrousti.
Sedával jsem na ní, když padal tichý déšť.
Černá byla noc a vesmír dole svítil údolím.

Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí, k meditování.

Lavička už nestojí, vzal ji hurikán.
Jednoho dne přiletěl a vzal ji bůhví kam.
Kování a fošny vzal a zbytek pobořil, pobořil.

Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí.
Bylo to místo, k odpočinutí, k meditování.

Není ani jabloň, je jen holina.
Pod holinou v dolině beton rutina.
Tak si beru deštník a židli skládací, skládací. Ja.

Na moje místo, k odpočinutí.
Na moje místo, k odpočinutí.
Na moje místo, k odpočinutí, k meditování.

Na moje místo, k odpočinutí.
Na moje místo, k odpočinutí.
Na moje místo, k odpočinutí, k meditování o sobě samém.


14. TESÁNO DO KAMENE

Nemyslím na věci věčné,
sluníčko když sedmitečné,
bez projevu chvály díku,
z Everestu prostředníku,
krovky rudé zvedá
a letí…

Před večeří, než se setmí,
z okna vrhám pohled letmý.
Zase voní kyprá hlína,
zpoza brány cintorína.

To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.

Mládí – pomine.
Krása – pomine.
Láska – pomine.

Co potom zůstane
jemine, jemine nám.

Vstanou noví bojovníci,
věrozvěsti, podvodníci
všechno už tu jednou bylo
něco zbylo, jiný shnilo.

To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.

Pýcha – pomine.
Závist – pomine.
Nenávist – pomine.

Co potom zůstane
jemine, jemine nám.

Pravil jeden pán mi moudrý,
ať zůstane co je dobrý,
přijde chvíle zpátky hledět,
ať se není za co stydět.

To co Vy, to byli my, tesáno do kamene.
To co my, budete Vy, někdy se zapomene.

Mládí – pomine.
Krása – pomine.
Láska – pomine.

Co potom zůstane
jemine, jemine…

Pýcha – pomine.
Závist – pomine.
Nenávist – pomine.

Zůstanou vzpomínky,
v mozaice kamínky
nám, nám, nám, nám, nám.


15. DOBRÉ ČASY

Tak jak po době sucha přichází déšť,
po době špatné se dobrá navrátí.
Tráva se zazelená na písku pouští,
roztáhne duha nad údolím.
A zase půjdou karavany mraků
nesoucí náklad vůní orientu.

Klikaté cesty jsou potulných pěvců,
přichází odtamtud, odejdou tam.
Slovana vléknou na nitky plamenů,
zbude jen neklid oharků pár.
Až slunce půjde z východu na západ
a nebe zahalí v purpuru šál.

V době nedobě, za časů nečasů
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době nedobě, za časů nečasů
za lásku, za krásu, za štěstí.
Do noci v zemi, mlhy a stínů,
slova zní o vášni tisíce tváří.
Tak jako voda co na kámen padá,
tak jako bzučení divokých včel.
Když nohy vítězů historii píšou,
trubadúr navléká otrhaný háv.

V době nedobě, za časů nečasů
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době nedobě, za časů nečasů
za lásku, za krásu, za štěstí.

A ze snů rostou mohutné stromy
s korunou plnou podivných písní.
O době dobré, která se vrátí,
do místa nikdy v království nikde.
Pod rouchem červánků a sametu noci,
rodí se legendy budoucích časů.

V době nedobě, za časů nečasů
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době nedobě, za časů nečasů
za lásku, za krásu, za štěstí.

V době nedobě, za časů nečasů
za věci prosté kdo tiše zpívá.
V době nedobě, za časů nečasů
za lásku, za krásu, za štěstí a všechny.